NEWSLETTER COVID-19 

PODMÍNKY NÁHRADY ŠKODY PROTI STÁTU

19.června 2020

Délka čtení : 7 minut

Účelem této obecné právní analýzy je uvést základní možnosti náhrady škody v režimu zákona č. 240/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů o krizovém řízení (dále jen „krizový zákon“ nebo „KZ“), tedy

  1. Případy nároků na náhradu škody podle KZ,

  2. Předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 36 KZ,

  3. Předpokládané praktické problémy § 36  KZ

 

S ohledem na dosavadní vyjádření některých vrcholných představitelů výkonné moci České republiky lze očekávat snahu o argumentaci v neprospěch aplikace krizového zákona a snahu o co nejširší aplikaci výjimek a limitů odpovědnosti státu. S ohledem na bezprecedentnost situace COVID-19 nelze předjímat rozhodnutí soudů v této věci. Zda má konkrétní firma, nebo subjekt, podle názoru VARGA Legal šanci uspět s nárokem na náhradu škody, bude v každém jednotlivém případě záviset na posouzení všech okolností daného případu a vyžaduje konzultaci s VARGA Legal.

 

 

  1. Případy nároků na náhradu škody podle KZ

 

  1. § 35 KZ

Úvodem je potřeba uvést, že některé právní názory (zřejmě z důvodu co největší limitace možné aplikace KZ) uvádí, že § 35 KZ a § 36 KZ spolu souvisí. Podle názoru VARGA Legal § 35 KZ a § 36 KZ jsou nezávislé a samostatné případy náhrady škody, a to mimo jiné z důvodu, že jak za užití systematického výkladu, tak za užití gramatického doslovného výkladu,  jde o dva nezávislé a samostatné případy.

 

§ 35 KZ

Náhrada za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci

(1) Za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Peněžní náhradu je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl. Peněžní náhradu lze poskytnout po vzájemné dohodě též za poskytnutí dobrovolné pomoci. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní náhradu podle tohoto odstavce.

 

(2) V případě, že dojde k omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti, poskytne se jejímu vlastníku náhrada odpovídající míře omezení jeho majetkových práv podle občanského zákoníku.

 

(3) Jde-li o vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci, u nichž nelze určit výši náhrady dohodou nebo postupem podle občanského zákoníku, stanoví se náhrada ve výši, která odpovídá obvyklé mzdě za stejné či podobné práce. Při stanovení náhrady za poskytnutí věcného prostředku se vychází z výše nákladů vzniklých povinnému a z obvykle požadované náhrady za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí.

 

(4) Orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu za poskytnutí věcných prostředků, vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření. Těmito úhradami se kompenzují vynaložené výdaje.

§ 35 KZ upravuje dle názoru VARGA Legal případy individuálních omezení práv (konkrétně omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci).

V této souvislosti připomínáme, že § 29 odst. 5 KZ upravuje, kdo ukládá povinnost poskytnout věcný prostředek (hejtman, v některých případech starosta) a zároveň ukládá povinnost vydat potvrzení o využití tohoto prostředku a § 31 odst. 6 KZ upravuje povinnost vydat potvrzení při pracovní výpomoci.

Lhůta k výplatě peněžní náhrady je stanovena v § 35 odst. 1 KZ, který stanovuje, že peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní náhradu. Ve srovnání s § 36 KZ, který konkrétně v § 36 odst. 5 KZ stanovuje jak subjektivní lhůtu (6 měsíců a počíná běžet od doby, kdy se poškozený o škodě dozvěděl), tak objektivní lhůtu (5 let a počíná běžet od doby vzniku škody), nejde o lhůtu k uplatnění nároku. Již z doslovného výkladu § 35 odst. 1 KZ ve srovnání s § 36 odst. 5 KZ  vyplývá, že:

  1. § 35 KZ a § 36 KZ spolu nesouvisí a jsou vzájemně nezávislé

  2. Právo na náhradu podle § 35 KZ nemusí být zvláštně uplatněno na rozdíl od práva na náhradu podle § 36 KZ

Výkladové nejasnosti, které mohou mít dopad do aplikační praxe, způsobuje i otázka povinného subjektu dle § 35 KZ.  § 35 odst. 1 KZ stanovuje, že peněžní náhradu je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl, což by ale znamenalo, že povinným subjektem by byla vláda, nebo orgán kraje. Tyto subjekty ale nemají vlastní právní subjektivitu. S ohledem na výše uvedené se lze domnívat, že § 35 odst.  1 KZ nestanovuje povinný subjekt, ale toliko  platební místo.

  1. § 36 KZ

 

§ 36

Náhrada škody

(1) Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.

 

(2) Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.

 

(3) Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu.

 

(4) Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

 

(5) Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

 

(6) Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

 

(7) Orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření.

 

Lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody dle § 36 KZ je upravena v § 36 odst. 5 KZ. Subjektivní lhůta (od kdy se oprávněný o škodě dozvěděl) činí 6 měsíců, objektivní lhůta (od vzniku škody) činí 5 let. S ohledem na textaci § 36 odst. 5 KZ, že marným uplynutím lhůty právo zaniká, lze dovodit, že jde o tzv. lhůty prekluzivní, nikoliv promlčecí, tedy jejich uplynutím právo zaniká.

Nárok je podle § 36 odst. 5 KZ potřeba uplatnit u příslušného orgánu krizového řízení. V případě, že krizové opatření nařídila jako orgán krizového řízení vláda, je nárok potřeba uplatnit u vlády – tedy žádost je třeba uplatnit u Úřadu vlády, nicméně orgán, kterému je žádost adresována, je vláda České republiky. V případě, že byl orgán krizového řízení orgán kraje, je třeba nárok uplatnit u něj.

 

 

 

    2. Předpoklady vzniku odpovědnosti dle § 36 KZ

 

 Předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu podle § 36 KZ jsou:

  1. Krizové opatření

  2. Vznik škody

  3. Kauzální nexus – příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody

  4. Neexistence negativních okolností 

i) že si poškozený škodu způsobil sám ( § 36 odst. 1 KZ), a/nebo

ii) poškozený zavinil vznik škodné události(§ 36 odst. 6 KZ)

 

S ohledem na dikci § 36 KZ lze dospět k závěru, že § 36 KZ stanovuje tzv. objektivní, nikoliv subjektivní odpovědnost za škodu. K tomuto závěru lze dospět na základě argumentu, že § 36 KZ nestanovuje možnost tzv. exkulpace státu – tedy prokázání, že stát škodu nezavinil.

 

Z výše uvedeného lze následně dovodit (i když to nevyplývá přímo z textu § 36 KZ, nicméně vyplývá to z charakteru objektivní odpovědnosti jako takové), že odpovědnost podle § 36 KZ nevyžaduje nezákonnost nebo nesprávnost krizového opatření, nebo zavinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1649/2017 ze dne 17.06.2009). 

 

Z výše uvedeného vyplývá, že není možné argumentovat v neprospěch aplikace krizového zákona tím, že dané krizové opatření bylo v souladu se zákonem nebo že bylo správné ve smyslu, že zabránilo větším škodám a to s ohledem na skutečnost, že jde o objektivní odpovědnost.

  1. Krizové opatření

Definici krizového opatření obsahuje § 2 písm c) KZ, dle kterého

krizovým opatřením je organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.

 

§ 36 odst. 1 KZ pak stanoví, že

stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona.

 

Je obecně známo, že řadu opatření k řešení krizové situace vydávalo Ministerstvo zdravotnictví ČR podle zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Některé právní názory mimo jiné na tomto staví argumentaci vylučující odpovědnost státu za náhradu škody podle KZ, pokud jde mimořádná opatření vydávané Ministerstvem zdravotnictví ČR podle zákona o ochraně veřejného zdraví.

 

K tomu je nutno uvést, že z doslovného výkladu jednoznačně nevyplývá, zda se konec věty „prováděnými podle tohoto zákona“ vztahuje pouze k termínu „cvičení“ nebo i k termínu „krizové opatření“.

 

Dále je v tomto směru nutno uvést rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 14 A 41/2020 (dále jen „Rozsudek MS Praha“), který zrušil:

  1. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 17.4.2020, č.j. MZDR 16193/2020-2/MIN/KAN

  2. Mimořádné opatření  Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 15.4.2020, č.j. MZDR 16195/2020-1/MIN/KAN

  3. Mimořádné opatření  Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 26.3.2020, č.j. MZDR 13361/2020-1/MIN/KAN

  4. Mimořádné opatření  Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 23.3.2020 č.j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN

 

A mimo jiné v bodě 148 odůvodnění uvedl, že

.....“ Soud zdůrazňuje, že v tomto smyslu krizový zákon vystupuje ve vztahu k zákonu o ochraně veřejného zdraví v pozici speciálního zákona, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat legi generali. Tato zásada stanoví, že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejné právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, má speciální pravidlo přednost před pravidlem obecným. Takto nelze popírat, že zákon o veřejném zdraví dává Ministerstvu zdravotnictví pravomoc přijmout při vzniku epidemie zde vyjmenovaná mimořádná opatření. Klíčovým faktem však zůstává, že v případě, kdy je vyhlášen nouzový stav, jsou orgány výkonné moci povinny postupovat dle zákonů upravující tuto mimořádnou situaci, neboť vyhlášení nouzového stavu představuje tuto „speciální okolnost“. V opačném případě by zmizel rozdíl mezi výjimečným a normálním stavem, neboť způsob odpovědi na výjimečnou situaci by byl zcela standardní. Jak však již bylo shora zdůrazněno, v případě vyhlášení nouzového stavu stát vstupuje do speciálního právního režimu tak, jak vyplývá z ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona, a proto se rozhodování orgánů výkonné moci musí podřídit právním normám upravujícím tento režim. A soud musí odmítnout, že by pro určení toho, který zákon vystupuje jako „speciální“, byla bez dalšího určující výše pokuty, jež je možno uložit za porušení přijatých opatření“.....

 

Dále v bodě 152 odůvodnění Rozsudek Městského soudu v Praze uvedl:

.....“Nepřijetí opatření vládou dle krizového zákona, ale ministerstvem zdravotnictví dle zákona o veřejném zdraví, soud považuje také za narušení ústavních garancí dělby moci. Při přijímání krizových opatření podle krizového zákona je vláda pod neustálým dohledem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Podle čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti může Poslanecká sněmovna stav nouze kdykoliv zrušit. Tím odejme vládě oprávnění přijímat krizová opatření podle krizového zákona, včetně těch, která narušují základní práva. Zároveň Poslanecká sněmovna dává nezbytný souhlas k prodloužení stavu nouze dle čl. 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti. Tím, že napadená opatření byla přijata Ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, byla tato kontrola ze strany Poslanecké sněmovny vyloučena. Odpůrce tedy v důsledku nepřípustně omezil ústavně danou pravomoc Poslanecké sněmovny.“.....

 

Výše uvedený Rozsudek Městského soudu v Praze je tedy dle názoru VARGA Legal významným argumentem ve prospěch argumentace, že odpovědnosti podle § 36 KZ se nelze vyhnout argumentací, že v daném případě bylo konkrétní krizové opatření vydáno nikoliv podle krizového zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví.

V této souvislosti pro doplnění VARGA Legal uvádí rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 10 A 35/2020 – 261 ze dne 7.5.2020, který sice částečně v některých parciálních otázkách dochází k jinému závěru než rozsudek sp.zn. 14 A 41/2020, a to např. v bodě 40, kde mimo jiné uvádí, že

 

Desátý senát městského soudu je si vědom skutečnosti, že čtrnáctý senát v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, č. j. 14 A 41/2020 - 111, bodu 82, dospěl k opačnému závěru, tedy že zásahovou žalobu za daných okolností využít nelze.

A v bodě 57, kde uvádí, že

 

.....“Desátý senát městského soudu je si vědom, že čtrnáctý senát v bodu 156 svého rozsudku č. j. 14 A 41/2020 - 111 uvedl, že v nouzovém stavu jsou pravomoci Ministerstva zdravotnictví omezeny jen na „úkony striktně spadající pod tento resort“. S tímto dílčím závěrem se desátý senát z důvodů vyložených výše neztotožňuje, neboť má za to, že Ministerstvo zdravotnictví si i v době nouzového stavu zachovává pravomoci výslovně mu svěřené zákonem o ochraně veřejného zdraví, jako je například omezení provozu škol. V obecné rovině je však desátý senát se čtrnáctým senátem ve shodě v tom, že pravomoci Ministerstva zdravotnictví nelze extenzivně vykládat tak, že zahrnují široká omezení základních práv, k nimž je výslovně zmocněna vláda v krizovém zákoně.“.....

Přičemž poslední větu výše uvedené citace považuje VARGA Legal co se týče pravomoci Ministerstva zdravotnictví za nejvíce relevantní.

VARGA Legal v této souvislosti upozorňuje, že judikatura (rozhodovací praxe) soudů, co se týče náhrad škod z krizového zákona ve smyslu COVID-19 zatím neexistuje, nelze tedy předjímat, jak budou soudy rozhodovat.

   2. Škoda

§ 36 KZ nestanovuje výslovně, zda se má hradit pouze skutečná škoda nebo i ušlý zisk. Dle některých právních názorů by se měla hradit pouze skutečná škoda a to s odůvodněním, že jde o odškodnění podle veřejného práva. K tomu je ale nutno poznamenat, že i veřejnoprávní předpisy pokud stanovují náhradu pouze a výlučně skutečné škody, tak to tak výslovně stanovují. Na základě výše uvedené lze podle názoru VARGA Legal dovodit, že i ve veřejném právu lze požadovat (tam kde to zákon připouští) ušlý zisk. Tento názor opíráme mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 95/2015.   

V situaci COVID-19 se v praxi mohlo často stávat, že finanční ztrátou byly marně vynaložené náklady. (např. mzdy, nebo nájem, nebo jiné druhy tzv. fixních nákladů). Co se týče tzv. marně vynaložených nákladů, je ale praktickým problém tzv. kauzální nexus (příčinná souvislost) a to z toho důvodu, že tyto marně vynaložené náklady chronologicky jsou vynaloženy před vznikem škodné události.

V této  souvislosti  je nutno upozornit, že na základě judikatury lze dospět k názoru, že i marně vynaložené náklady by mohly být považovány za skutečnou škodu viz např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 1233/2006 dle kterého

…..“jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.“…..

V otázce škody ve smyslu náhrady dle krizového zákona je podle názoru VARGA Legal nutné taky upozornit na tzv. započítávání prospěchu.

 

V otázce škody je ale nutno vzít v potaz i tzv. objektivní předvídatelnost škody. Podle názoru VARGA Legal jsou dle § 36 KZ ( při splnění všech ostatních podmínek) nahraditelné pouze ty škodné následky krizových opatření, které byly v době jeho provádění objektivně předvídatelné.

 

Co se týče prokazování výše škody (nikoliv samotné existence) je vhodné upozornit na § 2955 zákona 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dle kterého

 

…..“nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.“…..

 

Podobně  zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád  v § 136 uvádí, že

 

…..“lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li  ji zjistit vůbec, určí jí soud podle své úvahy.“…..

 

 § 2955 OZ a § 136 o.s.ř. nejsou totožné, jelikož:

  1. § 2955 občanského zákoníku upravuje náhrady škody, přičemž § 136 o.s.ř. upravuje nároky, což je terminologicky širší pojem než náhrada škody

  2. § 2955 občanského zákoníku upravuje případy, že výši škody nelze přesně určit, § 136 o.s.ř. se vztahuje i na případy, že výši nároku nelze zjistit vůbec

  3. § 2955 občanského zákoníku jako „vodítko“ pro soud uvádí spravedlivé uvážení jednotlivých okolností případu, § 136 o.s.ř. pouze uvádí, že soud rozhodne podle své úvahy

 

Společným znakem jak § 2955 občanského zákoníku tak § 136 o.s.ř. je to, že mluví o výši náhrady škody resp. nároku, ne o samotné existenci. A contrario na prokázání samotné existence škody resp. nároku se §  2955 občanského zákoníku resp. § 136 o.s.ř. nevztahuje.

   3. Kauzální nexus (příčinná souvislost)

Pro nárok na náhradu škody bude potřebné prokázat příčinnou souvislost (tzv. kauzální nexus) mezi krizovým opatřením a vznikem škody. S ohledem na neexistenci judikatury v otázce náhrady škod dle krizového zákona v situaci COVID-19 upozorňuje VARGA Legal, že níže uvedené ohledně příčinné souvislosti a náhrady škody podle KZ v situaci COVID-19 je pouze právním názorem VARGA Legal.

i) conditio sine qua non

Krizové opatření musí být ve vztahu k nastalé újmě conditio sine qua non (srov. F. Melzer - Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie, Bulletin advokacie 4/2020, str 18). V tomto smyslu bude v podnikatelské praxi podle názoru VARGA Legal problematický např. zahraniční obchod. Krizové opatření totiž nevydávala jenom vláda ČR (resp. jiné orgány v rámci ČR), ale také ostatní státy. Pokud škoda v konkrétním případě vznikla v příčinné souvislosti nikoliv pouze krizových opatření v rámci ČR, ale jako kombinace opatření ČR a jiných států, bude zřejmě nárok na náhradu škody zamítnut.

 

ii) hypotetický stav pandemie bez existence a následků krizových opatření

Z výše uvedené podmínky krizového opatření jako condition sine qua non tedy dále vyplývá, že v otázce kauzálního nexusu nejde o zkoumání příčinné souvislosti mezi krizovým stavem a vzniklou škodou, ale o příčinnou souvislost mezi krizovým opatřením a vzniklou škodou. Při prokazování škody tedy nelze jednoduše vycházet ze skutečné situace, jelikož ta není výsledkem pouze krizového opatření, ale i objektivním výsledkem samotné pandemie COVID-19.

 

Logicky tím vyvstává velký praktický problém, co se týče výše škody, jelikož jaký by byl stav, pokud by nebylo krizové opatření, ale za existující pandemické situace, je zcela logicky pouze domněnka a hypotéza. Níže uvádíme okolnosti, které při „modelování“ této hypotetické situace je potřeba dle našeho názoru vzít v potaz (přičemž v konkrétním případě můžou mít různý význam a dopad a v konkrétní situaci můžou existovat další okolnosti níže neuvedené).

   

   a) Obecní prevenční povinnost předcházení škodám

Prevenční povinnost předcházení škodám je zakotvena přímo v občanském zákoníku. V této souvislosti lze tedy argumentovat, že některé omezení (které následně měly dopad např. do finanční sféry některých podnikatelů), vyplývaly, resp. mohly vyplývat již ze samotné prevenční povinnosti předcházení škodám.

 

    b) Poptávka trhu ovlivněná COVID-19

Je nutné si uvědomit, že snížení poptávky trhu nebylo způsobeno výlučně krizovými opatřeními. V některých odvětvích by zcela logicky už jen samotné zvýšené obavy z nákazy COVID-19 mohly mít významný vliv na poptávku i bez existence krizových opatření, např. i před zákazem vstupu do některých států byla již významně zmenšená poptávka po cestování z důvodu obavy před nákazou COVID-19

 

 

    c) Vývoj trhu a poptávky bez existence krizových opatření

Je zcela logické a nepopíratelné,  že i bez existence krizových opatření, by se pandemie COVID-19 nějakým způsobem šířila (otázka je jak, jak dlouho a jaký by to mělo dopad na ekonomiku jako celek, na segmenty trhu, případně na konkrétní firmy). Situaci komplikuje i fakt, že je otázkou, o kolik delší dobu a s jakými následky (i ekonomickými)  by měl COVID-19 bez existence toho kterého konkrétního krizového opatření.

    4. Neexistence negativních okolností

    a) Poškozený si škodu způsobil sám - § 36 odst 1 KZ

§ 36 odst. 1 KZ mimo jiné stanovuje, že se odpovědnosti stát může zprostit tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Z logiky věci tedy lze dovozovat, že tento liberační důvod zproštění se odpovědnosti státu je situace, kdy škoda byla způsobena nejen krizovým opatřením, ale i poškozeným, tedy spoluúčastí poškozeného, a to z toho důvodu, že pokud škoda nebyla důsledkem krizového opatření, nejsou splněny podmínky pro odpovědnost dle § 36 KZ a tedy není důvod k zproštění se odpovědnosti, jednoduše proto, že tato odpovědnost vůbec nevznikla.

Je nutno upozornit, že tato spoluúčast poškozeného má jiné právní důsledky než obecná úprava dle § 2918 občanského zákoníku, jelikož dle tohoto ustanovení

…..“Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“.....

 

Tedy při spoluúčasti poškozeného dle § 36 odst. 1 KZ odpovědnost za škodu zaniká  v plném rozsahu, přičemž dle § 2918 občanského zákoníku se povinnost škůdce nahradit škodu poměrně sníží.

 

    b) Poškozený zavinil vznik škodné události - § 36 odst 6 KZ

§ 36 odst 6 KZ stanovuje, že náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

 

      3. Předpokládané praktické problémy § 36  KZ

 

Předpokládané praktické problémy při aplikaci § 36KZ jsou uvedeny v kapitole 2 výše. Pro jejich lepší přehlednost a z důvodu, že právní text nemusí být pro čtenáře bez právního vzdělání lehce srozumitelný, níže uvádíme v bodech tyto problémy, přičemž jejich podrobnější vysvětlení je uvedeno v kapitole 2.

 

 

  1. Kolize krizového zákona se zákonem o ochraně veřejného zdraví

§ 36 odst. 1 KZ stanoví, že

 

Jak bylo uvedeno v kapitole 2, části 1 výše, řadu opatření k řešení krizové situace vydávalo Ministerstvo zdravotnictví ČR podle zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Některé právní názory mimo jiné na tomto staví argumentaci vylučující odpovědnost státu za náhradu škody podle KZ, pokud jde krizové opatření vydávané Ministerstvem zdravotnictví ČR.

 

Bližší objasnění této problematiky uvádí kapitola 2, část 1 – Krizové opatření.

   2. Krizové opatření jako conditio sine qua non

V tomto smyslu bude v podnikatelské praxi podle názoru VARGA Legal problematický např. zahraniční obchod. Krizové opatření totiž nevydávala jenom vláda ČR (resp.jiné orgány v rámci ČR), ale taky ostatní státy. Pokud škoda v konkrétním případě vznikla v příčinné souvislosti nikoliv pouze krizových opatření v rámci ČR, ale jako kombinace opatření ČR a jiných států, bude zřejmě nárok na náhradu škody zamítnut.

 

Bližší objasnění této problematiky uvádí kapitola 2, část 3 – Kauzální nexus

   3. Výše škody požadované k náhradě dle § 36 KZ

 

Z výše uvedené podmínky krizového opatření jako condition sine qua non tedy dále vyplývá, že v otázce kauzálního nexusu nejde o zkoumání příčinné souvislosti mezi krizovým stavem a vzniklou škodou, ale o příčinnou souvislost mezi krizovým opatřením a vzniklou škodou.

Logicky tím vyvstává velký praktický problém, co se týče výše škody, jelikož jaký by byl stav, pokud by nebylo krizové opatření, ale za existující pandemické situace, je zcela logicky pouze domněnka a hypotéza.

 

Níže uvádíme některé faktory, které „modelování“ pandemické situace bez krizových opatření můžou ovlivnit resp. zkomplikovat:

  1. Obecní prevenční povinnost předcházení škodám

  2. Poptávka trhu ovlivněná COVID-19

  3. Vývoj trhu a poptávky bez existence krizových opatření

 

Bližší objasnění této problematiky uvádí kapitola 2, část 3 – Kauzální nexus.

 

Rovněž je nutno upozornit na otázku, zda lze požadovat pouze skutečnou škodu nebo i ušlý zisk a problematiku marně vynaložených nákladů.

 

Naopak z pohledu poškozeného jako argument by mohl být §  § 2955 OZ a § 136 o.s.ř.

 

Bližší objasnění této problematiky uvádí kapitola 2, část 2 – Škoda.

 

   4. Okolnosti vylučující odpovědnost státu podle § 36 odst 1 KZ a § 36 odst 6 KZ

 

Proti nárokům na náhradu škody se lze mimo jiné bránit následujícím:

-Poškozený si škodu způsobil sám - § 36 odst 1 KZ

-Poškozený zavinil vznik škodné události - § 36 odst 6 KZ

Bližší objasnění této problematiky uvádí kapitola 2, část 4 – Neexistence negativních okolností

 

 

Závěr

 

V podnikatelské praxi lze očekávat, že nároky budou spíše uplatňovány podle § 36 KZ než podle § 35 KZ (samozřejmě v konkrétní situaci to může být jinak).

S ohledem na prekluzivnost lhůty dle § 36 odst.5 KZ neuplatněním nároku u příslušného orgánu krizového řízení, nárok samotný zaniká.

S ohledem na procesní jistotu a subjektivní lhůtu dle § 36 odst 5 KZ VARGA Legal doporučuje uplatnit tento nárok do 6 měsíců od vyhlášení nouzového stavu, tedy do 12.09.2020. 

VARGA Legal je připravena prokonzultovat s Vaší společností Vaší konkrétní situaci.

©2020 by VARGA Legal advokátní kancelář s.r.o.